Ping Floyd
Léto lásky - 1967. Londýnem zní "Seržant Pepř", ale také "Pištec" - debutové album jakýchsi Pink Floyd, kteří už od svých počátků v Cambridge v roce 1965 (nejprve jako T-Set, Megadeaths či Abdabs) šokovali v undergroundových klubech svými nekonvenčními instrumentálními kreacemi a do té doby nevídanou vizuální složkou - psychedelickým osvětlením a projekcí diapozitivů. Kdo byli ti čtyři podivíni, které jste na pódiu mohli snadno přehlédnout, protože hudba a světla byly mnohem důležitější než lidé? Syd Barrett (1946) - kytara a vůdčí osobnost skupiny, Roger Waters (1943) - baskytara, Nick Mason (1945) - bicí a Rick Wright (1945) - klávesy. Pocházeli z vyšších společenských vrstev, studovali architekturu a svou hudbu od samých počátků považovali za Umění - v duchu rodícího se art-rocku, jehož nejtypičtějšími představiteli se stali.
na podzim 1967 se skupině podařilo prorazit do USA
Čím byl pro Beatles klub Cavern, tím se pro Floydy stalo londýnské UFO. Odtud se zvěsti o nové zvláštní kapele rychle šířily do celé Anglie. Zmiňovanému "Pištci"The Piper at the Gates of Dawn) předcházely počátkem roku 1967 dva komerčně velmi úspěšné singly - Arnold Layne a See Emily Play. Avšak teprve na prvním albu Pink Floyd se v plné své kráse a originalitě projevila poetika hudby i textů "květinového blázna" Syda. Vesmírné hlubiny, fantaskní krajiny v duchu Tolkiena, skřítci a jednorožci - to byly směry, kudy se ubírala jeho nespoutaná fantazie. Mistrně zvládal dětsky hravé melodie i psychedelické zvukové krajiny kosmických dimenzí. Jako kytarista pomohl svou novátorskou hrou rozšířit obzory rockové hudby. Takoví byli Floydi koncem šedesátých let - zcela odlišní od Floydů let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých.
Osud však nepřál dalšímu rozvoji Sydova talentu. Už koncem roku 1967 začali lidé v jeho okolí pozorovat na jeho chování cosi podivného. Duševní porucha, která v jeho nevyzpytatelném nitru zřejmě dřímala již delší dobu, byla ještě přiživována všudypřítomnými drogami, bez nichž si tehdejší hudební svět lze jen těžko představit. Po několika koncertech, kdy někdejší kytarový kouzelník jen strnule vrhal tupé pohledy do publika, bylo ostatním členům kapely jasné, že se musejí poohlédnout po náhradním kytaristovi. Našli jej v téměř neznámé skupině Jokers Wild, jmenoval se David Gilmour (1946) a byl dávným Sydovým přítelem. Počátkem roku 1968 tedy skupina vystupovala krátce v pětičlenném obsazení. Zanedlouho se však ukázalo, že se Sydem již není vůbec možné spolupracovat, nehledě na to, že u zbytku kapely se stále silněji projevovaly tendence odpoutat se od undergroundu (který Barretta vždy uctíval) a prostřednictvím dalších experimentů hledat nové možnosti hudby. (Ostatně jakýsi rezervovaný odstup od hudební komunity byl pro Floydy i v budoucnu charakteristický).
Vyhasínající démant se pokouší o sólovou tvorbu.
A tak byl Syd Barrett donucen opustit po krátké existenci kapelu, které dal sám jméno (to vzniklo složením jmen jeho dvou oblíbených bluesmanů - Pinka Andersona a Floyda Councila). V roce 1970 se mu podařilo ještě nahrát (za pomoci Davida Gilmoura) dvě sólová alba - The Madcap Laughs a Barrett, třetí již zůstalo nedokončeno. Jeho zdravotní stav mu v sedmdesátých letech nedovoloval žádný kontakt s lidmi. V osmdesátých letech se mu dařilo lépe - žil obyčejným životem ve svém venkovském příbytku nedaleko rodného Cambridge, spolu se svou matkou. Po její smrti v roce 1991 se jeho stav opět zhoršil, k jeho problémům přibyla také silná cukrovka. Několikrát se objevily zprávy o jeho smrti, vždy však byly opět vyvráceny.
Toto období by se dalo charakterizovat jako éra velkého hledání. Začala v roce 1968 po odchodu Syda Barretta, kdy Pink Floyd stáli na rozcestí, a skončila rokem 1972, kdy byla tvář "nové" skupiny definitivně utvořena - v té podobě, jak ji zná snad každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu. S Barrettem odešla průzračná melodičnost a začaly převládat temnější kompozice, často velmi ovlivněně jazzem a blues. Mnozí příznivci Pink Floyd považují toto období za nejzajímavější, mimo jiné i proto, že žádná z osobností v této době neměla ve skupině dominantní postavení. Každé z alb této éry se něčím odlišovalo od předchozích a přineslo hudební experimentování, ke kterému by se v pozdějším období už neodvážili.
Kapele bez "božského Syda" dával šance na delší budoucnost jen málokdo. Ta se však nevzdávala, spíše naopak - zejména díky vytvrvalosti a organizačním schopnostem Rogera Waterse Pink Floyd záhy dokázali, že mají právo na existenci, a netrvalo dlouho, aby ohlas posluchačů dokonce vysoce převýšil Barrettovu éru. Svým druhým albem A Saucerful of Secrets (1968) se Pink Floyd ještě částečně snažili navázat na Sydův odkaz - obsahuje jednu Barrettovu píseň a jinak je směsicí tvorby všech čtyř nových Floydů. Nezvykle dlouhá a vnitřně členitá titulní skladba již dávala tušit, kam se bude styl skupiny ubírat. Za pozornost kromě ní stojí ještě především Watersova magická píseň Set the Controls for the Heart of the Sun s textem převzatým z čínské poezie.
A Saucerful of Secrets - pokus o navázání na Sydův odkaz, ale i hledání nových směrů V této době také Floydi dospěli k rozhodnutí přestat vydávat singly (celkem jich v letech 1967 - 68 vydali pět: Arnold Layne, See Emily Play, Apples and Oranges, It Would Be So Nice a Point Me at the Sky) a vydrželo jim to až do počátku osmdesátých let. Komerční ambice, které se očekávaly od singlů, byly totiž neslučitelné s nově se rodícím image art-rockové skupiny.
Koncery Pink Floyd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v nevelkých koncertních prostorách byly intimním uměleckým zážitkem
Také rok 1969 přinesl mnoho nové hudby. Přijali nabídku režiséra Barbeta Schroedera a natočili hudbu k jeho filmu More (vyšla na stejnojmenném albu), jehož námětem je nebezpečí drog a jde tedy o jakousi smutnou tečku za psychedelickou revolucí šedesátých let, jejíž obětí se stal i zakladatel Pink Floyd. Přestože šlo o poměrně standardní rockovou hudbu k filmovým účelům, i na tomto albu najdeme zajímavé skladby, z nichž některé se staly součástí jejich tehdejších koncertních představení (například výborná Cymbaline). Ve stejném roce vyšlo dvojalbum Ummagumma, jehož první polovina přináší živé záznamy starých osvědčených skladeb a druhou polovinu si všichni čtyři Floydi rozdělili rovným dílem pro své sólové experimentování. (Zde se poprvé výrazněji autorsky projevuje také David Gilmour - v třídílné skladbě The Narrow Way.) V této době byla hudba skupiny označována jako "kosmická" (tohoto astrálního image bylo mimo jiné využito při oslavách prvního přistání lidí na Měsíci.)
Další nabídka k filmové hudbě přišla v roce 1970 od slavného Michelangela Antonioniho, který natáčel film o kalifornských hippies s názvem Zabriskie Point. Přestože Pink Floyd přijali tuto práci s nadšením, nespokojený režisér si nakonec vybral pouze tři skladby. Dalším filmem, na kterém se však podílel pouze Roger Waters, byl populární formou podaný průvodce lidským tělem - The Body. Waters na hudbě spolupracoval se svým přítelem, nekonvenčním hudebním experimentátorem Ronem Geesinem. (Hudba k filmům Zabriskie Point i The Body také vyšla na albech.)
Pink Floyd úspěšně dobývají také Japonsko
Rona Geesina si také Pink Floyd pozvali ke spolupráci na svém novém albu Atom Heart Mother (1970), jehož celou první polovinu vyplňuje stejnojmenná rozsáhlá a ambiciózní suita, o jejíž pompézní orchestrální aranžmá se právě Geesin mistrovsky postaral. Na druhé straně desky se objevily běžné kratší skladby. S podobnou koncepcí přišli Floydi o rok později na albu Meddle - skladba Echoes je bezesporu triumfálním vrcholem této éry. Narozdíl od předešlé Atom Heart Mother si však zde Pink Floyd vystačili s vlastními nástroji, čímž završili hledání vlastního stylu. Echoes se tak stala jakousi předzvěstí Shine On You Crazy Diamond a dalších pilířů nadcházejícího "klasického období".
Představení na troskách starověkých Pompejí
V roce 1971 také vznikl film Pink Floyd Live at Pompeii (režie: Adrian Maben), který je pro nás dnes jedinečnou ukázkou tehdejší koncertní podoby skupiny, bohužel však bez jinak neodmyslitelných vizuálních efektů. Floydi zde hrají v prostředí starověkého amfiteátru klasické skladby svého tehdejšího repertoáru. Nejde o běžný koncert (neboť chybí publikum), spíše o umělecký dokument. V současnosti dostupná verze filmu navíc obsahuje i rozhovory a několik záběrů ze studia během natáčení alba The Dark Side of the Moon. A konečně v roce 1972 vyšlo album Obscured by Clouds, opět jako hudba z filmu. Tentokrát šlo o další Schroederův snímek - La Valée - a opět jako v případě More jde o víceméně standardní filmové písně a jednoduché instrumentálky (narozdíl od alb základní řady toto vzniklo velmi rychle). Nicméně i zde najdeme skladby, které stojí za pozornost - například Watersovu Free Four, ve které již rozpoznáme toho sarkastického a provokujícího Waterse, který je typický pro nadcházející období, kdy pod jeho vedením Pink Floyd sestoupili z astrálních sfér do kruté reality pozemského života.
Mezi lety 1973 a 1977 Pink Floyd nahráli tři slavná alba, která dohromady tvoří jakousi volnou trilogii a představují jednu ucelenou etapu historie skupiny. V tomto období se skupina vyvíjela již zcela podle představ Rogera Waterse, který se stal autorem všech textů a většiny hudby. Byl nejen vůdčí uměleckou osobností, ale také držel pevnou ruku nad veškerými aktivitami skupiny. Své představy prosazoval i při koncertním ztvárnění jejich hudby, které se stále více vzdalovalo někdejší spontánnosti a improvizaci a blížilo se až k divadelní dokonalosti. Koncerty se také v této době přesunuly z malých sálů do velkých hal a postupně až na stadióny. Skupině Pink Floyd nic nebránilo v závratném stoupání na vrchol světové slávy.
Toto slavné období odstartovalo v roce 1973 album The Dark Side of the Moon, první skutečně monotematické a koncepční album skupiny. Onu "odvrácenou stranu Měsíce" posluchači už nyní nemají hledat kdesi v kosmických hlubinách, ale naopak přímo mezi sebou, v každodenním životě. U zrodu alba stál nápad jít mezi obyčejné lidi a ptát se jich na starosti a problémy, které je v životě trápí. (Tyto autentické hlasy jsou do hudby celého alba přimíchány.) A tak se jednotlivé skladby zabývají takovými tématy jako jsou tlak všemocných peněz, tíseň z plynoucího času či strach ze smrti. Roger Waters záměrně zvolil jednodušší texty, které však díky své přímočarosti měly žádoucí účinek. Spojením tohoto myšlenkového základu s vynikající hudbou a technicky dokonalým provedením vznikl unikátní celek, který překonal všechna očekávání v prodejnosti. Snad každý zná píseň Money, stálou součástí repertoáru Pink Floyd se nadále staly skladby Time, Us and Them či The Great Gig in the Sky, Roger Waters se pak i při svých sólových koncertech stále vracel k jedinečným Brain Damage a Eclipse. Zvuk čtyřčlenné sestavy skupiny byl na tomto albu doplněn o saxofon Dicka Perryho a "velký nebeský" vokál Clare Torry. 1973
Většinu projektů Pink Floyd od samých počátků doprovází působivá grafika z dílny Storma Thorgersona
Po tomto albu, kterým se Floydi dotkli hvězd, nastala ve skupině menší umělecká krize, neboť bylo těžké pokusit se překonat nepřekonatelné. Hudebníci se scházeli ve studiu k pokusům nahrát nové album bez sebemenší chuti, tlačil však na ně gramofonový průmysl. Fyzicky byli při práci přítomni, duchem však byli někde jinde. Rogera Waterse nakonec napadlo využít právě těchto pocitů pro téma nového alba. Podle jedné z písní, v jejímž textu poodhalil své rozporuplné nitro, dostalo název Wish You Were Here (1975). Stěžejní skladbou se však stala rozsáhlá kompozice o dvou částech, fenomenální Shine On You Crazy Diamond, věnovaná Sydu Barrettovi. Dále na albu najdeme sarkastickou výpověď o šoubyznysu, který se zajímá jen o peníze - Have a Cigar (s hostujícím hlasem písničkáře Roye Harpera) a strojově chladnou Welcome to the Machine - obraz moderního světa, jehož jediným smyslem je pohltit každého člověka a přetavit ho v jedno ze svých ozubených koleček. Přes počáteční rozpaky se tedy nakonec album Wish You Were Here více než vydařilo a svým úspěchem příliš nezaostávalo za svým slavnějším předchůdcem.
Po dalších dvou letech, v roce 1977, vzniklo třetí album doplňující mozaiku obrazu odvrácené strany současného světa - Animals. Inspirací se tentokrát stala konkrétní literární předloha, klasický satirický román George Orwella Farma zvířat. Společnost je zde rozdělena na tři skupiny obyvatel: po moci toužící prasata, jim oddané psy, kteří se neštítí žádných prostředků, aby si od prasat vysloužili odměnu, a pronásledované ovce, zaslepeně žijící v područí psů a prasat. Tomu odpovídají tři klíčové skladby alba: Dogs, Pigs (Three Different Ones) a Sheep. Aby album jako celek nevyznělo jednoznačně pesimisticky, zařadil Waters na jeho začátek i konec píseň, z níž lze čerpat naději - Pigs on the Wing. Album Animals vzniklo v době nástupu punk-rocku, který byl programově zaměřen proti "nudným starým prďolům" jako byli Floydi. Možná i tento fakt byl příčinou toho, že zvuk alba je mnohem surovější a ostřejší než na co byli posluchači u Floydů dosud zvyklí. Možná chtěli Pink Floyd světu dokázat, že jsou stále plni energie a mají posluchačům co říci. V každém případě od této doby patří melancholické rozjímání již nenávratně minulosti.
Psy, ovce a prasata s lidskou tváří potkáte na albu s výmluvným názvem Animals Protože vliv Rogera Waterse ve skupině sílil, dva ze zbylých členů našli v roce 1978 seberealizaci na svých sólových projektech. David Gilmour natočil album s prostým názvem (a právě takovými písněmi) David Gilmour, zatímco Rick Wright se na svém albu Wet Dream nechal inspirovat svými toulkami s jachtou po Středozemním moři.
Začíná období častějších sólových projektů: David Gilmour a Wet Dream Ricka Wrighta Vše spělo k roku 1979, kdy Watersovy noční můry vyústily v grandiózní projekt, kterým Pink Floyd šokovali svět tak, jako nikdy předtím.
Na konci sedmdesátých let již Watersovy deziluze a znechucení světem okolo sebe dosáhly takové úrovně, že zákonitě muselo dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Během turné s názvem In the Flesh v roce 1977, kdy Floydi koncertovali na obrovských stadiónech, přicházelo stále více diváků nikoliv za hudbou, ale za pivem a vyřvat se uprostřed davu. Citlivé a vnímavé publikum, jak je znali z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, patřilo již jen vzpomínkám - mašinérie však byla rozjetá. Ať předkládali posluchačům sebezávažnější myšlenky, ti na ně nebyli zvědaví, chtěli se pouze vyřádit při Money. Po jednom takovém koncertu Waters prohlásil, že by byl raději, kdyby mezi skupinou a publikem stála zeď! Tak vzniklo dvojalbum The Wall (1979) - velkolepá zpověď Rogera Waterse, v níž se mu podařilo shrnout své pocity prostřednictvím zčásti autobiografického a zčásti fiktivního příběhu rockové hvězdy jménem Pink. Ztráta otce v nesmyslné válce, výchova panovačnou matkou, teror učitelů, kteří v dětech s úspěchem potlačují zájem o cokoliv, netolerantní hysterická manželka, tupé publikum - to vše je v písních ztvárněno. To vše představuje jednotlivé cihly symbolické zdi, kterou kolem sebe staví každý z nás, aby ochránil své citlivé nitro před krutostmi světa. To vše vede k izolaci, která je smutnou realitou dnešního světa. Waters však jde ještě dál. Nachází paralelu mezi hvězdou pop-music a diktátorem, mezi peklem rockového koncertu a peklem války. Nechává hlavního hrdinu postupně proměnit z osamělého dítěte ve fašistického diktátora. V dramatickém závěru však Pink prohlédne a postaví sám sebe před symbolický soud, v němž proti němu svědčí ti, kteří jej svým chováním přinutili vybudovat kolem sebe bariéru. Je odsouzen ke ztrátě své ochranné zdi - má být vystaven tváří v tvář svému okolí. Zhoubná zeď se hroutí a v jejích troskách začíná nový život, bez izolace.
The Wall vznikala od počátku jako promyšlený multimediální projekt - plánovalo se album, pódiové ztvárnění a film. Když koncem roku 1979 album spatřilo světlo světa, lámalo všechny rekordy v prodejnosti, podobně jako The Dark Side of the Moon. Pochází z něj snad nejslavnější hit Pink Floyd: Another Brick in the Wall (Part 2). Hudebně i textově je album kompletně Watersovým dílem, kromě jedné písně, jejímž spoluautorem je producent Bob Ezrin a tří písní, na nichž se podílel David Gilmour - jednou z nich je vynikající Comfortably Numb.
Během koncertů v letech 1980 a 1981 nechali Pink Floyd skutečně v první polovině představení postupně postavit mezi diváky a skupinou zeď, aby v druhé polovině hráli za ní a v závěru ji zbořili. K výtvarné spolupráci si pozvali kreslíře Geralda Scarfea, který se stal autorem mrazivě dokonalých animací promítaných jak na legendární floydovské kruhové plátno, tak na vlastní zeď. Scarfe je také autorem obrovských nafukovacích figurín, které umocňovaly dojem z celého fascinujícího představení.
Film Pink Floyd: The Wall byl natočen v roce 1982 a teprve v roce 1995 se dostal do českých kin. Režisér Alan Parker (Půlnoční expres, Hořící Mississippi, Angel Heart, ...) do hlavní role Pinka obsadil zpěváka Boba Geldofa. Film, který nabízí divácky atraktivní podívanou sestavenou z hraných i animovaných scén, se však u kritiků nesetkal s tak příznivým ohlasem, jako vlastní album (a i sám Waters jej později označil za špatný). Tak jako se fiktivní Pink mění ve Watersově příběhu v krutého diktátora, podobným procesem procházel i sám autor ve své vlastní skupině. Pro ostatní Floydy bylo na počátku osmdesátých let již velmi obtížné se svým šéfem spolupracovat. Největší roztržky probíhaly mezi Watersem a Gilmourem, který pochopitelně nesdílel Watersovu posedlost a měl proto jiné představy o dalším směřování kapely. První obětí narůstajícího napětí uvnitř Pink Floyd se stal Rick Wright, který byl donucen skupinu opustit po skončení turné The Wall. V zúžené sestavě natočila zbylá trojice v roce 1983 album The Final Cut, které je hudebně i textově jakýmsi dodatkem The Wall (obsahuje některé skladby, které byly původně plánovány pro The Wall). Toto album již bývá považováno za Watersovo sólové album - Gilmour ani Mason se na něm autorsky nijak nepodíleli a spolu s několika dalšími hostujícími hudebníky byli poníženi na doprovodnou skupinu Rogera Waterse. Je to album výrazně antimilitaristické, s poměrně vyzrálými texty. Svým zvukem má již jen velmi málo společného s Floydy sedmdesátých či dokonce šedesátých let, nicméně pro příznivce Rogera Waterse je nepochybně jedním z nejlepších.
Album The Final Cut vznikalo v napjatém ovzduší blížícího se rozpadu skupiny. Po albu The Final Cut Pink Floyd nekoncertovali, v roce 1984 se všichni rozprchli za svými sólovými aktivitami a nad budoucností skupiny se vznášel otazník. Pink Floyd byli všeobecně považováni už za mrtvou skupinu. Pokud jsme alba The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here a Animals označili za jakousi volnou trilogii, za další trilogii (tentokrát však již ryze watersovskou) můžeme považovat The Wall, The Final Cut a The Pros and Cons of Hitch Hiking. Posledně zmiňované album psal Waters v roce 1978 současně s The Wall, s tím, že jeden z chystaných projektů uskuteční v rámci skupiny a druhý sólově. Když pak předložil zbytku kapely demosnímky obou alb a ostatní Floydi se rozhodli pro The Wall, zůstal projekt The Pros and Cons of Hitch Hiking prozatím odložen, aby se k němu autor vrátil v roce 1984 a dovedl jej do konce. Jde opět o koncepční album, autor se na něm zabývá především vztahy mezi mužem a ženou, "klady a zápory" jejich soužití (klady vítězí, album je věnováno Carolyne Watersové). Děj alba je předložen formou snu, který se zdá hlavnímu hrdinovi v "reálném čase" - v rozmezí zhruba pětačtyřiceti minut v časných ranních hodinách (názvy písní jsou časovými údaji, např. 4.56 AM). Na albu hrají stejní hudebníci jako v případě The Final Cut - kromě Gilmoura a Masona. Gilmoura nahradil jiný slavný kytarista: Eric Clapton. Ten se také stal jedním z hlavních lákadel nadcházejícího prvního Watersova sólového turné, které svou vizuální propracovaností ničím nevybočovalo z dosavadního floydovského standardu. Přes všechnu tuto dobře odvedenou práci se The Pros and Cons of Hitch Hiking setkalo s malým zájmem publika i kritiky. Watersovi pomalu začalo docházet, že jeho jméno není tak slavné jako jméno jeho skupiny. 1984
The Pros and Cons of Hitch Hiking - Watersovy noční můry opět ožívají, nikoliv už pod hlavičkou Pink Floyd Ke stejnému zjištění dospěl i David Gilmour, který se v roce 1984 také pokusil o sólovou kariéru. Natočil album About Face, které stejně jako jeho první sólové album z roku 1978 obsahovalo "obyčejné" písně bez pompézních floydovských ambicí. Přestože zde mnohé překvapil svou tvůrčí invencí - dosud potlačovanou a nyní náhle osvobozenou - jeho turné se setkalo ještě s menším ohlasem než Watersovo, o různých menších sólových pokusech Masona a Wrighta ani nemluvě (Identity Ricka Wrighta a Davida Harrise pod společnýn jménem Zee - 1984, Masonova alba Nick Mason's Fictious Sports s Carlou Bleyovou - 1981 a Profiles s Rickem Fennem - 1985). A aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout na další sólové album Rogera Waterse When the Wind Blows - v tomto případě jde o hudbu ke stejnojmennému animovanému filmu o hrozbě jaderné války, kde však Watersova hudba tvoří jen polovinu alba (na druhé polovině jsou písně jiných umělců). Zdálo se, že jediné, co chce publikum, je nové album skupiny Pink Floyd. Waters však neměl ani nejmenší chuť pustit se do další spolupráce se svými bývalými kolegy a (již víceméně formálně) ohlásil svůj odchod ze skupiny. Nevěřil, že Floydi bez něj by nové album sami dali dohromady. Tím se však dopustil velkého omylu.
Po nepříliš povzbudivých zkušenostech se sólovými projekty si Gilmour s Masonem uvědomili, že budoucnost má jméno Pink Floyd a pustili se do přípravy nového společného alba. (Později se k nim připojil i Rick Wright, který nejprve spolupracoval jako externí hudebník a počátkem devadesátých let se opět stal členem skupiny.) Když se o chystaných plánech dozvěděl Waters, ostře se proti tomu postavil a celý spor měl dohru u soudu, kde nešlo o nic menšího než o právo na používání jména Pink Floyd. Pro Waterse hovořilo autorství většiny dosavadní tvorby, zatímco pro ostatní jejich nadpoloviční většina. Konečný verdikt soudu zněl ve Watersův neprospěch. Rok 1987 tak přinesl vyostření nepřátelství a konkurenci dvou nových alb - Radio KAOS Rogera Waterse a A Momentary Lapse of Reason nových Pink
Watersovo album přišlo s příběhem ochrnutého chlapce Billyho, který svou osamělost a nucené odloučení od domova překonavá sebezdokonalováním v oblasti počítačů a telekomunikací. Naváže spojení s nejdůležitějšími počítači světa a rozhodne se dát světu lekci ohlášením předstíraného jaderného útoku. Album se odvíjí jako dialog Billyho s moderátorem jeho oblíbené rozhlasové stanice KAOS a stejnou koncepci měly také koncerty navazujícího turné, během něhož se představila Watersova nově pojmenovaná doprovodná skupina - "The Bleeding Heart Band" (ze známějších jmen zde figurovali například Paul Carrack či Andy Fairweather Low). Zvuk alba je překvapivě moderní a velmi odlišný od dosavadní Watersovy tvorby. Koncepční pojetí a síla, s jakou dokáže své myšlenky sdělovat, se ale nemění. 1987
Naproti tomu Gilmour a jeho kolegové se bez Waterse neodvážili pustit do koncepčního alba, avšak - jak se na tom většinou shodli kritici - podařilo se jim lépe evokovat atmosféru starších Floydů. (Snad nejznámější písní z tohoto alba je Learning to Fly.) Znovuzrození Pink Floyd se vydali v letech 1987 - 1989 na dosud nejdelší světové turné a co se týče zájmu publika, stali se tak jednoznačnými vítězi války s Watersem. 1987
Roger Waters se však nevzdával a v roce 1990 překvapil svět velkolepou událostí - mamutím superkoncertem The Wall u trosek Berlínské zdi, za účasti velmi početné a až příliš pestré směsice hudebníků (Sinead O'Connor, Van Morrison, Bryan Adams, Scorpions a další). Přestože šlo o velkorysý projekt s charitativním účelem, představení postrádalo charakteristické a léta pečlivě střežené floydovské kouzlo (záznam vyšel na albu The Wall Live in Berlin). 1990
The Wall Live in Berlin - záznam koncertu Skalní příznivce watersovské éry Pink Floyd spíše potěšil o dva roky později, kdy vydal své další album - Amused to Death. Narozdíl od jeho předchozích děl zde nenajdeme souvislý příběh, jakousi jednotící myšlenkou je však význam televize a médií vůbec v současném světě - zvrácená "informační zábava" současné konzumní společnosti se zde mísí s hořkými vzpomínkami na nedávné válečné události. Se sarkasmem sobě vlastním sleduje toto podivné televizní panoptikum stále izolovanější Waters očima opičáka, který je jakýmsi hlavním hrdinou alba. Po hudební a zvukové stránce by se album dalo přirovnat k pečlivě vybroušenému skvostu - Waters nyní již neexperimentuje s novým zvukem, ale navazuje na to nejlepší, co napsal v období alba The Wall. Mezi plejádou hudebníků, které si pozval pro nahrávání, dominuje kytarista Jeff Beck. Po Amused to Death bohužel nenásledovalo koncertní turné a Waters se na dlouhou dobu odmlčel. 1992
Své druhé album po Watersově odchodu vydali Pink Floyd v roce 1994. Má název The Division Bell a podobně jako Watersovo Amused to Death má mnohem blíže ke slavné minulosti Floydů než předchozí projekt z roku 1987, jak dokládají například písně What Do You Want from Me nebo High Hopes. Jednotící motiv alba - potřebu komunikace mezi lidmi - respektuje většina skladeb (především výtečná Keep Talking) a podtrhuje i precizní výtvarná složka projektu, jako obvykle z dílny Storma Thorgersona. Opět následovalo velmi úspěšné světové turné, v jehož rámci Pink Floyd poprvé přijeli do Prahy (7. září 1994). Jejich technicky bezchybné a velmi působivé představení mají mnozí z nás stále v živé paměti. (Koncertní nahrávky této éry Pink Floyd přinášejí alba Delicate Sound of Thunder, 1988 a Pulse, 1995.) 1994
V lednu 1996 byli Pink Floyd v New Yorku slavnostně uvedeni do "Rock'n'Roll Hall of Fame". Přestože se této pocty oficiálně dostalo všem pěti členům skupiny, Syd Barrett a Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnili. Waters se však v centru pozornosti objevil o pár měsíců dříve při otevření stejnojmenného muzea v Clevelandu. Jednou z nejatraktivnějších expozic je totiž jeho The Wall. Album The Division Bell je mimo jiné zajímavé tím, že se na něm po dlouhé přestávce (od alba Wish You Were Here) autorsky podílel také Rick Wright (předchozí A Momentary Lapse of Reason bylo téměř výlučně Gilmourovým dílem). Povzbuzen touto tvůrčí aktivitou se Wright ihned po skončení turné The Division Bell pustil do práce na svém sólovém albu. Inspirací při skládání se mu stala jeho přítelkyně, která trpěla depresí. Album s názvem Broken China bylo na světě na konci roku 1996 a přineslo převážně instrumentální hudbu s novým, pro Wrighta netypickým zvukem, ale i ozvěnami klasického floydovského stylu. 1996
Broken China - Wrightův sólový výlet do hlubin duše postižené klinickou depresí Co přinese budoucnost? V průběhu celých devadesátých let s různými přestávkami Roger Waters pracuje na novém díle - klasické opeře Ca Ira inspirované Velkou francouzskou revolucí. Tento projekt má své počátky už na konci osmdesátých let, kdy se Waters seznámil s francouzským autorem Etiennem Roda-Gilem, který potřeboval hudbu ke svému libretu. Zda se opera dočká světla světa, je stále ve hvězdách - ohlášena byla již několikrát. Také ještě alespoň jednoho nového alba pod hlavičkou Pink Floyd bychom se prý měli dočkat a hovoří se o koncertu, kterým chce skupina přivítat rok 2000. Vztahy s Rogerem Watersem se údajně pomalu zlepšují, ale možnost, že by se všichni čtyři opět objevili společně na pódiu či dokonce ve studiu, je stále velmi nepravděpodobná. Věřme, že tímto odstavcem historie Pink Floyd nekončí.